Eva Donátová začala pracovat v Občanském sdružení Laxus v roce 1999, od té doby prošla prakticky všemi typy poskytovaných služeb. Začínala praxí v královéhradeckém K-centru Relax, navázala jako terénní pracovnice v Hradci, roku 2005 se stala provozní vedoucí tamního K-centra. Poté změnila místo působiště, nikoli však organizaci a přesunula se na pozici provozní vedoucí K-centra v Pardubicích. Roku 2013 se stala odbornou ředitelkou, roku 2016 se změnou sdružení v zapsaný ústav pak ředitelkou celé organizace.

Protože Laxus v letošním roce slaví 25 let poskytování služeb, oslovili jsme právě ji, aby o něm povyprávěla…

Lze říci, že jste celý profesní život spojila s Laxusem?

Ano, úplně celý. Já jsem předtím nikde jinde nepracovala a v Laxusu jsem začala pracovat v roce 1999.

Sociální práci ale vystudovanou nemáte…

Ne, já jsem začala studovat bohemistiku, ale nakonec jsem šla studovat dálkově sociální patologii a prevenci. A zároveň jsem začala pracovat v terénu v Laxusu na částečný úvazek.

Proč právě Laxus?

To byla náhoda. K dálkovým oborům byli přijímáni lidé, kteří někde pracovali, což já jsem samozřejmě nebyla. Tak jsem se rozhodla, že si alespoň zařídím praxi v K-centru…

Takže uživatelé drog nebyla Vaše vysněná cílová skupina?

Ne, já jsem o nich nevěděla nic. Nikdy předtím jsem neviděla žádného uživatele drog, a když jsem přišla na stáž, balil si tam tašku Jirka Staníček a já jsem si myslela, že to je klient (smích).

 

„Kontaktní místnost byl spíše takový obývák než prostor pro poskytování služeb.“

 

Přesto jste tam zůstala do roku 2005 jako pracovnice. Jak káčko tehdy fungovalo?

Káčko, do kterého jsem přišla, bylo v Okružní ulici v prvním patře v prostorách bytu. Fungovalo vlastně standardně jako dnes – na chodbě u pultíku se měnily stříkačky, byla tam sprcha, potravinový servis a kontaktní místnost. Kontaktní místnosti tehdy vypadaly jinak, než jsme zvyklí dnes. Byly tam gauče, na což někteří klienti dodneška vzpomínají. Mohlo se v nich kouřit a neměly omezenou dobu pobytu, takže jsme měli klienty, kteří tam úderem jedné hodiny přišli, sedli si a byli tam až do večera. Místnost spíš sloužila jako prostor pro trávení volného času. Musíme myslet na to, že to bylo kolem roku 1999/2000, tzn. ještě poměrně dlouho před účinností zákona o sociálních službách, služby se stále formovaly. Kontaktní místnost byl spíše takový obývák než prostor pro poskytování služeb.

Jak vypadal výdej stříkaček? Jedna za jednu?

Jojo, tak to bylo. Jednu dobu jsme měli 2 druhy injekčních stříkaček. Byly „braunky“, hvězdy na drogové scéně odjakživa, a stříkačky BD – „bédéčka“, které byly daleko míň populární. Kdo špinavé stříkačky nenosil, nedostával braunky, ale bédéčka. Ale to se záhy neosvědčilo, protože klienti vymýšleli různé triky. Přišli, vzali si bédéčko, šli s ním za roh, tam ho odšpuntovali a přišli si ho vyměnit za braunku. Kontakty se pak ve velké míře točily kolem toho, jestli mu tu braunku dáme, nebo nedáme. Teprve později se ve výdeji odrazila myšlenka, že návratnost je sice důležitá, ale primární je distribuce dostatečného množství injekčních stříkaček. Ze začátku jsme vůbec neřešili, kolik jich vlastně reálně člověk potřebuje. To souviselo hodně s dobou, služby byly nové, kontroverzní, neustále se operovalo s tím, že se „feťákům“ dávají stříkačky, zatímco diabetici… Takže bylo nutné zachovávat princip výměny kus za kus i z tohoto důvodu.

Máte pocit, že se potřeby klientů tehdy a dnes liší?

Myslím si, že v zásadě ani ne. Klienti potřebují, pokud jde o materiální hledisko, stříkačky. Z hlediska svých záležitostí potřebují informace a poradenství, možná mnohem asertivnější poradenství, než jsme byli zvyklí tenkrát. Dříve jsme vyčkávali, až člověk sám s něčím přijde. Myslím, že teď jsou teréňáci a kontaktní pracovníci daleko aktivnější, víc nabídku klientům opakují. No a dál klienti potřebují kontakt s lidmi, aby se k nim někdo slušně choval, protože mají různé zkušenosti ze svých životů. Takže tehdy jako teď potřebují přijetí a pochopení – nemyslím bezvýhradné schválení způsobu života – ale respekt.

Jak došlo k odloučení terénního programu od K-centra?

To bylo dáno tím, že to byl jiný typ služby. Bylo třeba služby oddělit, aby vznikla možnost zachování anonymity mezi terénem a káčkem, tzn. aby klienti, kteří z nějakého důvodu nechtějí chodit do káčka, mohli chodit do terénu. Tehdy káčko dělalo všechna poradenství, která dnes dělá ambulance, a některým klientům bylo nepříjemné užívat drogy a v poradenství se tím „chlubit“. Kromě toho terénní služba se potřebovala rozvíjet svým způsobem, což vlastně oddělení umožnilo, nemyslím jen rozvíjet se do regionu, ale třeba i směrem ke vzniku metodik. V současné době si umím představit, že by obě služby mohly fungovat v rámci jedné, přiblížit se zpátky. Ale nebylo by to možné bez toho, že se kdysi oddělily.

Pamatujete si, jak práce v terénu vypadala?

Nejdříve se chodilo jenom do Hradce na nádraží, kde jsme byli celý den – to bylo specificky dané heroinem. Uživatelé jezdili do Prahy každý den heroin nakupovat a pak se vraceli vlaky, které jezdily každou hodinu. To znamená, že bylo potřeba být každou hodinu nádraží a těm lidem povyměňovat stříkačky. Ve chvíli, kdy nám tyhle klienty zavřeli v jenom velkém procesu, skončil heroin v Hradci. Nastal propad, i proto se začalo uvažovat o regionech. První terénní město byly Lázně Bělohrad, protože odtamtud jsme měli klienta, který si jezdil měnit velké množství do Hradce. Jezdilo se autobusem, což bylo „bezvadný“, protože tam těch autobusů moc nejezdí a efektivita tak nebyla úplně nejlepší. První auto, favorita, jsme měli až později.

Pak už vznikaly i ambulance…

Nejprve vznikla ambulance zaměřená na doléčování pro abstinující klienty, ale byla poměrně nevyužitá, protože klientů, kteří měli absolvovanou léčbu a potřebovali doléčování, tolik nebylo. Předléčebná a jiná poradenství se odehrávala na káčku a odehrávala se víc a víc a víc až se ukázalo, že by bylo fajn tyto věci přesunout do ambulance. Takže se ambulance začala věnovat i ambulantní léčbě, poradenství a samozřejmě doléčování, což určilo její dnešní podobu. Ale ambulance jako všechna naše centra byly zezačátku maličké programy, kde pracovali 1−2 lidi.

Velkou roli sehrál Zákon o sociálních službách, který vstoupil v platnost v roce 2006, vzpomenete si, s čím vším zamíchal?

Se vším. Nejviditelnější byla dokumentace. Protože dokumentaci v terénním programu, ve kterém jsem pracovala s Jirkou Staníčkem, tvořil malinkej bloček, ani to nebyl sešit, do kterého jsme si psali obyčejnou tužkou třeba: Petr 3/3. No a pak jsme měli v kanceláři tabulku s vypsanými klienty: Petr, Pepa s kšiltovkou, Pepa s dlouhými vlasy… do ní jsme si dělali čárky, kolikrát za měsíc byl klient v kontaktu a kolik si vyměnil stříkaček. To byla celá naše dokumentace. Se zákonem se ale změnila zejména dokumentace – směrem k jednotlivým osobním složkám klientů.

Už jsme prošli káčko, terén a vlastně i ambulanci, jak ale vznikaly služby ve vězení?

Stejně jako rozvoj jiných služeb to začalo od káčka. V K-centru byli klienti, kteří často končili ve vězení, mnohdy ve vazební věznici v Hradci. Kolegyně Ženíšková, která už tady nepracuje, začala za klienty docházet původně v režimu běžné návštěvy, což byl první impuls.

Byly na to věznice připravené?

Mnohem méně než dnes. Dnes mají věznice pokyn spolupracovat s neziskovými organizacemi, je to žádoucí, tehdy moc nerozuměli, co tam vlastně děláme, bylo obtížné získat prostory, vůbec možnost pracovat s klienty bez přítomnosti třetí osoby. To byly velké změny i pro věznice samotné. Ještě před revolucí byly věznice naprosto uzavřené systémy, kam byl přístup zvenku jinak než jako běžná návštěva mimořádně omezený.

 

 „Laxus má pevné jádro, pevný základ v lidech.“

 

Po jak dlouhé době jste si uvědomila, že v Laxusu chcete zůstat a tato cílová skupina je pro Vás ta pravá?

No, pravá, když jsem nastupovala do Laxusu, tak mi bylo 20 a moc jsem si toho neuvědomovala (smích). Přišlo mi takový cool, že mám dost dobrou práci, takže jsem si říkala, že to budu pár let dělat. Tehdy jsem si nemyslela, že tam budu až do pokročilého věku, vůbec jsem o tom takhle neuvažovala. Umím si představit, že bych pracovala i s jinou cílovou skupinou. V průběhu kariéry v Laxusu jsem pracovala na menší úvazky i jinde jako konzultant, například v domovech pro seniory a v domovech pro osoby se zdravotním postižením.

To, co Laxus odlišovalo od jiných zařízení, byla kultura organizace a lidi, kteří v Laxusu pracovali a pracují. To pro mě bylo důležitý. V dobách, kdy byly problémy třeba s financováním a já si říkala, že půjdu pracovat jinam, mě udržely právě hodnoty a kultura organizace. A také přístup ke klientům, protože ten vždycky byl a je plný respektu, což se o řadě jiných služeb říct nedá.

V čem je kultura Laxusu specifická?

Lidé, kteří v Laxusu pracovali a pracují, byli poměrně nekonvenční, ochotní k experimentům ve službách, ale zároveň Laxus ctil tradici a hodnoty, které se udržely i přes ty experimenty. Laxus má pevné jádro, pevný základ v lidech. V takových mantinelech je možné zkoušet nové věci a přitom držet nepřekročitelnou hranici. Vždy jsem si například velmi cenila, že Laxus zvládnul celé roky fungovat díky svojí kvalitě a ne na základě klientelismu. Myslím, že naše služby jsou tak kvalitní, že není nutné stavět jejich financování, udržování a rozšiřování na osobních vztazích. Sociální služby by podle mě měly fungovat nezávisle na klientelismu, neboť je to pak staví do závislostní pozice – a sociální služby z podstaty věci, pokud mají pracovat ve prospěch klientů, mají být nezávislé a řídit se svým posláním. A to Laxus dělá a je to velmi cenná hodnota.

Během své kariéry jste se přesunula z Hradce do Pardubic, platilo pro Vás rčení jiný kraj, jiný mrav?

Bylo to úplně jiné, protože tam byli jiní klienti. Jinakost se tam drží doteď.

Čím to je? Hradec a Pardubice nejsou tak daleko…

To by mě opravdu hodně zajímalo. Vždycky jsem si to uvědomovala, když bývala v hradeckém kraji silná opiová sezóna. V podstatě všichni hradečtí klienti chodili na pole a o pár kilometrů dál v Pardubicích na pole nechodil nikdo. Ty scény byly diametrálně odlišné, navíc mám pocit, že v Pardubicích byla scéna více propojená s lidmi bez přístřeší s problémy s alkoholem, což pak neslo specifické problémy káčku. V takovéhle míře se s tím Hradec nepotýkal.

Víte, co název Laxus znamená?

To znamená otevřený. Název je odvozen z latinského laxo, laxare – otevírat, uvolňovat. Stejný základ má i název Relax – tak se K-centrum původně jmenovalo. Později však název zanikl, protože se různě pletl.

Jaké to je spojit kariérní život s jednou organizací?

Samozřejmě na jednu stranu dobré, protože vám organizace dává zázemí, které znáte, máte za sebou jistoty. Na druhou stranu může být děsivé nevykouknout nikam jinam. To se mi ale nestalo, protože jsem se věnovala i jiným věcem – lektorské činnosti a konzultacím v úplně jiných typech služeb – myslím si, že se mi povedlo nezabřednout jenom do drogového světa. Kdo je dlouhodobě jenom v jedné službě, ztrácí schopnost nadhledu a myslí si, že ty jeho služby jsou ty nejslužbovatější, a ono to tak úplně není. Je třeba si uvědomit, že i v Laxusu se můžeme učit od jiných typů služeb.

Máte nějakou představu, kde bude Laxus za 10, 15, dalších 25 let?

Já si myslím, že Laxus bude poskytovat služby nejen téhle, ale i jiným cílovým skupinám. Když se podíváme na horizont třeba 25 let, tak bude potřeba provozovatel zařízení pro přestárlé uživatele. Staří uživatelé nebudou umístitelní do běžných zařízení typu domov pro seniory, nebudou mít vůbec žádné finanční zdroje ve smyslu důchodu. Také věřím, že se mnohem víc budou objevovat klienti s duální diagnózou v širším slova smyslu, třeba s diagnózou mentální retardace a užívání návykových látek. Vidím prostor pro větší ambulantní programy, s větší kapacitou. A umím si představit, že s postupem času skutečně služby nebudou fungovat takhle odděleně, jak jsme zvyklí teď. To by se mi docela líbilo, škoda, že už budu v důchodu (smích).