V roce 2011 vás v medailonku interního zpravodaje Luxusního Semiše nazvali „průkopníkem terénní práce, hokejistou a motorkářem“. Platí to stále?

Nevím, jestli to vůbec někdy platilo (smích). Motorku jsem prodal před pár lety a už si nikdy asi žádnou nekoupím. Hokej se teď nehraje. Já občas hraju s takovou partou strejců, takže to je spíš šmrdlání. Dřív jsme chodili na rybník, teď si na hodinu pronajmeme stadion a tam se zrušíme. Jsem spíš lyžař, v rodině se traduje, že jsem uměl dřív lyžovat než chodit.

A průkopník terénní práce?

Asi bych se s tím úplně neztotožnil, ale je možný, že to tak někdo vidí. Do terénu jsem poprvé vyrazil v roce devadesát dva, to většina z vás asi ještě nebyla na světě. Tenkrát byla terénní práce něco fungl nového, něco, co do té doby vůbec neexistovalo, alespoň ne oficiálně. První skupina terénních pracovníků začínala pod tehdejšími okresními úřady, říkalo se jim sociální asistenti, v republice nás  bylo zprvu asi deset, každý z jiného města. Byly to pionýrské doby. Terénu v Laxusu jsem se začal věnovat v roce devadesát šest nebo sedm.

 

„Slabost pro terénní práci a vůbec harm reduction přístup mám vlastně pořád, to už mě asi neopustí.“

 

Kdy se tedy terén začínal etablovat, dostávat obrysy, rozměry?

Myslím, že devadesátá léta byla v mnoha věcech dynamická. Už na jejich konci byly jasné kontury terénní práce minimálně v drogových službách. Jako o regulérní profesi s pravidly, standardy a metodikami, si myslím, lze hovořit na přelomu devadesátých a nultých let. Výhoda té doby byla, že lidí bylo relativně málo, znali se mezi sebou a chtěli se potkávat. Nikdo moc nevěděl, jak se to dělá. Zkušenosti se braly z ciziny, některé se daly přenést, některé ne. Takže začátky byly dost intenzivní. Byl to takový kvas.

Jak tedy počátky práce s uživateli drog vypadaly?

Na jednu stranu to bylo až romantické. Všechno bylo nové a vzrušující a do nových věcí – alespoň já to tak mám – se člověk snadno zamiluje a má pocit, že to je láska na celý život. Slabost pro terénní práci a vůbec harm reduction přístup mám vlastně pořád, to už mě asi neopustí. Je to jako starý tetování, může vyblednout, ale furt tam někde je.

Na druhou stranu to byl tak trochu „společenský underground“. Veřejnost nás vnímala jako „skoro dealery“ a s tím jsme se hodně potýkali. První kolize byly s policisty, kteří vlastně tenkrát moc nevěděli, jak s drogami na ulici naložit. Také to pro ně bylo nové, takže se chytali ledasčeho a někdy i nás. Historky, jak se člověk, který dělal svou práci, mohl koukat na policejní zbraň při zásahu a slyšet cinkot policejních pout, se stávaly, a to už tak úplně romantické nebylo. Ale zpětně jsou z toho „hrdinské historky“ :).

Pak přišla doba, kdy terénní práce byla jakýsi underground v oblasti pomáhajících profesí. Drogy byly ještě do devadesátých let doménou psychiatrie, v lepším případě psychologie a psychoterapie, no a tam se na nás koukali skrz prsty. Na druhou stranu se tomu dneska až tak moc nedivím, když si představím, co jsme byli za zjevení. Na konferenci jsme přijeli v počmáraných trikách a riflích, někteří s podivnými účesy a vypadali jsme mezi těmi lékaři fakt divně. Tou dobou stále vládla hlavní myšlenka o drogách, že to je nemoc, kterou je třeba léčit. Symptomatické programy, které dnes představují nízkoprahové harm reduction služby, nebyly úplně ono. Postupem času se to srovnalo i díky organizacím jako třeba Laxus. Velkou roli ve zvyšování prestiže terénní práce hráli Sananim, Podané ruce, Prevent, plzeňáci z CPPT (dnes se myslím jmenují Ulice).

Znali jste tedy v té době pojem harm reduction?

No jasně. My, terén Laxus, jsme byli tenkrát hodně napojení na Sananim a ten pod hlavičkou ANO organizoval první harm reduction trénink v Čechách. Školili nás lidi z „káčka“ z New Yorku. Vím, že to bylo na Ruzyni, vím, že trval týden, vím, že to byl velký mejdan, ale už nevím, ve kterém roce to bylo, možná v devadesátém šestém nebo sedmém. Pojem se etabloval, zněl dobře, sofistikovaně, a tak se rychle rozšířil.

Vy jste jezdil do zahraničí na stáže?

Já jsem na první stáži byl relativně nedávno, asi deset let zpátky ve Frankfurtu. Ale tenkrát už byla západní Evropa jinde. Model kontaktních center se tam už opouštěl. Káčka se v podstatě transformovala na aplikační místnosti. V počátcích jsme spíš okukovali, jak co funguje všude možně. Nebylo to  jako dnes, když si můžete dokonce i vybrat konkrétní kurz, kde vám řeknou, co to je terénní práce, jak se dělá, jaké má metody, proč se mění stříkačky, proč se k nim dává materiál atd. To všechno jsme dříve vždycky někde posbírali a pak lepili dohromady. Jako když stavíte lego.

Vy jste byl vlastně u zdroje a zrodu…

To bylo príma a takové tvořivé. V té době jsme byli v kontaktu s Petrem Hrdinou. Dodnes si pamatuji první filtry, tak trochu se pašovaly. Petr, řečený Geroy, zavolal Danu Bigovi do New Yorku, ten za pár dolarů koupil krabici bavlněných filtrů pro zubaře – zubní vložky – a poslal je letadlem do Prahy. Geroy je vyzvedl letišti jako balík, já jsem pak přijel za ním do Prahy a tam jsme si to rozdělili… no a tak se dostaly filtry do repertoáru výměnného programu v Hradci.

 

 

„Mám pocit, že se v Laxusu podařilo spojit dvě skoro nespojitelné věci: pragmatickou zemitost s vizionářstvím.“

 

Nyní pracujete v ambulanci, dovedete si představit, že byste se do terénu vrátil?

Chcete hezkou nebo pravdivou odpověď (smích)? Poctivě musím říct, že ne. Je to pro mě uzavřená kapitola. Já mám pocit, že když člověk něco skončí, měl by to skončit úplně. Nemám rád „možná, ale, někdy, třeba“. Ani bych teď neviděl důvod, proč se vracet. Mám pocit, že teď už je terén někde jinde a připadal bych si jako remcající mentor, který vzpomíná na „starý dobrý časy“ a nový věci už se učit nechce. Neberte to osobně, ale třeba věci s facebookem mi úplně unikají: jak to děláte, proč to děláte, to mi hlava nebere. A taky už mě byla zima, pršelo na mě a už mi to začalo vadit. Já jsem původně měl vizi, že tam vydržím do padesáti, ale rok předtím jsem to vzdal.

Stál jste u zrodu Laxusu v roce 1995 a jste jeho součástí doposud. Zhodnotit 25letý vývoj v pár větách snad ani nejde, řekněte ale, našel Laxus ten správný směr?

Jo, já myslím, že jo. Copak že ho našel, ale hlavně ho drží! …což je asi důvod, proč tady pořád jsem. Myslím si, že kdyby se Laxus vyvíjel směrem, který bych považoval – byť jenom z mojí nostalgie – za scestný, tak bych se na to asi vykašlal. Já už nemám ambici ovlivňovat, kam organizace jako celek směřuje. To teď dělají jiní a jiné a myslím, že jim to jde dost dobře. Myslím si, že Laxus poměrně záhy získal dobré jméno, dříve minimálně v harm reduction službách, ale myslím si, že dnes už to platí pro celou organizaci.

V čem se Vám Laxus líbí?

Mám pocit, že se v něm podařilo spojit dvě skoro nespojitelné věci: pragmatickou zemitost s vizionářstvím. Ony mohou být na první pohled strašně daleko od sebe, ale z mého pohledu dávají základní rámec. Mám pocit – a to je asi taky důvod, proč stále v Laxusu jsem –, že principy, které jsme si kdysi vybrali spíš intuitivně nebo pokusem omylem, dodnes fungují. Vždy jsme kladli důraz na etický rámec práce. V tom jsme se možná odlišovali od některých organizací. Tím nechci říct, že by ostatní fungovaly neeticky. My jsme nikdy moc neřešili, co je dobré nebo špatné. Když člověk zvažuje, jestli je něco dobře nebo špatně, skončí na tom, že on sám je tím soudcem, který to určí. Když se ale držíme etického principu, pořád nás to udržuje v konfrontaci s obecnější normou. No, a když se ztrácíme, máme možnost se opřít a ono nás to podrží. Občas taky pod krkem, ale i to je potřeba.

Taky se mi líbí, že se Laxus nikdy nehnal za „módními granty“. Spousta organizací na ně reagovala, přetvářela programy, ohýbala ty staré a pak to vypadalo, že každou chvíli dělá něco jiného. To jsme nikdy nedělali.

Takže díky etické zakotvenosti a profesní poctivosti jsme si časem vytvořili a udrželi jasnou identitu. V našem kraji, když se řekne Laxus, všichni slyší drogové služby.

Kde vy sám vidíte Laxus za 10, 15, 25 let?

Víte, kolik mi bude za 25 let (smích)? Je mi trošku šumák, co všechno bude  organizace dělat. Důležité pro mě je, aby pořád platilo, o čem jsem před chvílí mluvil – pragmatické vizionářství, zemité vize. Poctivost a etický důraz na principy, které v organizaci 25 let fungují. Tak by se mi líbilo, to bych chtěl a to bych si přál, aby vydrželo třeba těch 25 let. Jestli bude v té době v Laxusu 60, 40 nebo 150 zaměstnanců, jestli tam budou programy takové nebo makové, to nevnímám jako zásadní.

Práce s uživateli drog nesla od počátku určitá stigmata a společnost znala především mýty – lidem v užívání pomáháme, vozíme nejen materiál, ale i samotné drogy, kdo chce s užíváním přestat, musí to zvládnout sám… klienti byli označováni striktně slovem narkoman. Máte pocit, že se toto nazírání změnilo?

To je hodně složitá otázka. Vnímání se samozřejmě mění, ale jsou období, kdy mám pocit, jako bych zažíval něco jako „dech starých časů“. Někdy přichází z míst, odkud bych ho třeba nečekal. Mrzí mě asi nejvíc, když jej potkávám u lidí, kteří jsou tzv. od fochu.

Lze to změnit, nebo takový pohled bude k této oblasti sociálního působení vždycky patřit?

Já se považuji za sociálního pracovníka ze staré školy a tam nás učili, že statut naší profese se odvíjí od statutu klientely. Nemyslím, že bychom se s tím měli smířit, ale že by to člověk měl přijmout, k téhle práci to patří.

 

„Mám pocit, že Laxusu vždy záleželo na lidech.“

 

Když Laxus slavil 15 let fungování, přál jste si, „aby služby byly více pokornější, komunikativnější a více spolupracovaly s okolním světem.“ Daří se nám to, nebo je práce s uživateli drog stále světu uzavřená?

Drogové služby byly svého času, a to si myslím bylo dané průkopnickou érou, hodně zaměřené samy na sebe, takže se z nich stala trošku sekta a v jistém smyslu výlučná skupina lidí. Z určitého úhlu pohledu oprávněně, protože u nás vždycky pracovali lidé, kteří byli vzdělaní a měli velmi dobrou profesní průpravu.

Výlučnost ale s sebou nese i odvrácenou stranu. Velký respekt, který k nám jiné služby mají, může být i past pro nás, protože mohou mít pocit, že od nás lze očekávat nemožné, protože my to nějak zařídíme. Jsou zvyklí, že se o klienta postaráme. Tahle velká očekávání pak občas přinášejí i velká zklamání. Zázrak se nepovedl, nestal. Jak je to možné? Je to koloběh a poprat se s tím není snadné. Ale myslím si, že jsme v současné době schopní komunikovat s okolním světem lépe než dřív. Věřím tomu, že pokora nechybí. Takže pokorně říkám, že myslím, že jsme pokorní :).

Laxus na své cestě nezůstal sám, ale před 10 lety se spojil s organizací Semiramis, co toto spojení z dlouhodobého hlediska přineslo?

Původní představa byla, že se vytvoří jedna velká silná organizace, pak se ukázalo, že to v našem prostředí úplně nejde, takže se vytvořila koexistence dvou institucí. Myslím si, že si každá organizace podržela to, v čem byla lepší. Podařilo se poskládat silné stránky dohromady. Také se objevily slabé stránky, ale myslím, že to dobré převládlo. Konec konců mince má vždycky dvě strany.

Na závěr můžete prozradit, jak název Laxus vlastně vznikl?

Laxus má docela komický původ. Zakladatelem organizace, která se původně jmenovala Občanské sdružení Laxus, byl úředník okresního úřadu. Bylo mu líto, že Hradec Králové jako krajské město byl jedním z posledních měst bez těchto služeb, a tak založil občanské sdružení, strčil ho do šuplíku a čekal. Shodou okolností nakonec složku předal Daně Dobiášové J …a tak to začalo.

Když se o tom takhle bavíme, uvědomuji si, že je to kus života, co jsem v organizaci strávil. Nevím, jestli jsem měl někdy období, kdy jsem toho litoval, ale jsem rád, že jsem tady. Mám pocit, že Laxusu vždy záleželo na lidech, že jeden z těch skrytých principů je to, že lidi jsou ten poklad a vše ostatní se dá nahradit.