„Považuji si zejména jeho lidského, přesto velmi erudovaného a profesionálního přístupu ke všem klientům…“ To jsou slova plk. Mgr. Jana Hladíka, ředitele Vazební věznice Liberec, o Aleši Vaňkovi, vedoucím Centra poradenských služeb pro obviněné a odsouzené.

Dne 12. 12. 2019 byl oceněn Plaketou Vězeňské služby ČR I. stupně za mimořádné a dlouholeté zásluhy při rozvoji humanizace a demokratizace českého vězeňství. Gratulujeme!

Byl jsi oceněn za svůj lidský, ale přesto erudovaný a profesionální přístup ke klientům. Můžeš přiblížit, co Tvoje práce vlastně obnáší, co s klienty řešíš?

Práce s lidmi je vlastně vždycky stejná, snažíš se společně s klientem přijít na to, co se mu v životě děje, co se daří a nedaří, jestli je nějaká možnost změny a co by ji mohlo  podpořit. Já osobně se nesnažím nořit do klientovy minulosti, nabízím společný pohled na život, který by měl dávat smysl i radost, obojího je v situaci trestu odnětí svobody skromně a my máme možnost přijít tam s nabídkou se na život podívat i jinak než jako na sérii nezdarů.

Navštěvuješ 11 věznic, liší se nějak spolupráce s nimi?

Každou, byť sebeuniformovanější instituci stejně tvoří lidé, kteří jsou individualitami. Kultura každé věznice je přirozeně jiná, ať je to způsobeno „historickými“ nebo ryze „současnými“ fenomény. My jsme zvyklí pracovat s klienty, kteří se individuálně velmi liší, nemělo by nám tedy dělat problém přivyknout „místním“ zvyklostem a rituálům. Maximálně si to můžeme v týmu zreflektovat.

 Kdyby s Tebou chtěl nějaký odsouzený navázat kontakt, co pro to musí udělat?

 Je to snadné a komplikované zároveň. Snadné v tom, že někde stačí projevit zájem u zaměstnance věznice, někdy napsat dopis. Komplikované je to v osobní rovině: řada našich klientů si o svých problémech s námi povídá otevřeně vůbec poprvé, překročit autocenzuru a stát se svobodným je pro každého velký úkol.

 Pracuješ také s rodinami? V roce 2013 jsi v rozhovoru pro rádio Wave řekl, že s rodinami, k nimž se odsouzení vrací, se v Česku vůbec nepracuje. Změnilo se od té doby něco?

 Určitě se změnilo hodně. Nejenže není tabu potřeba udržovat kontakt vězněných rodičů a dětí a řada organizací vynakládá velké úsilí, aby vztah mezi nimi zůstal zachován i přes překážky, které mezi nimi jsou (finance, čas, vzdálenost, neochota některých institucí), ale otevírá se i potřeba pracovat na vyjasnění vztahů v rámci rodiny i partnerství před koncem trestu. Možnost přerušení trestu a pobyt v přirozeném prostředí během trestu je jedním z prvků, který jako prevence brzkého selhání v rodině a partnerství rozhodně funguje. Mí klienti si během vycházky nebo přerušení uvědomí, že fantazie, které do té doby měli o tom, jaké to bude, až je pustí, neměly s realitou nic společného.

 Vedoucí CPSOO jsi již 7 let, máš tedy 7 let zkušeností. Vidíš v práci s vězni a věznicemi nějaký posun?

Vždy tu bude mnoho názorů, co funguje a nefunguje. Historicky se to proměňuje a neznamená to, že vývoj jde vždycky směrem, kterým bychom si přáli. Věznice nás přijaly jako partnery. Sice je často obtížné extrahovat, čeho jsme vlastně partneři, mně pomáhá v orientaci návrat ke klientům a jejich příběhům. Jejich věznění je zkrátka sociální situace, která má nějaká pravidla, dresscode, kulturu. Je to fenomén a my bychom nikdy neměli zapomenout, že i vězněný má právo být vnitřně svobodný, v tom si myslím, že je odborná část zaměstnanců věznic s námi za jedno.

Co Ti v Tvojí práci dělá největší radost? 

Když mi klient na konzultaci řekne: „tehdy, jak jsme se bavili…“, já už si to třeba nepamatuju, ale pro něj to něco znamenalo, víc nepotřebuju. Jo, a když je hezky, svítí slunce a ty si cestou z věznice uvědomíš, že ne všechno je v životě taková samozřejmost 🙂